Dědictví Šumavy – Sbírka pověstí ze Šumavy a jihozápadních Čech

Pověsti z Písecka

Tři stopy v Písku

Písek a jeho kraj. Jaká inspirace pro umělce! Desítky osobností zde žily, domov chválily a podaly nám o tom svědectví. Mým prvním dotekem byl příběh záchrany odcizeného náhrobku zdejšího básníka Richarda Weinera. Vládli komunisté a vše židovské bylo podezřelé. Nakonec jsem mohl dotčený černý kámen předat po roce 1989 píseckému muzeu. A hned přišla další výzva i založil jsem s kolegou Hráchem Antikvariát U Slona. Co úžasných knih prošlo mýma rukama, co originálních čtenářů a sběratelů se mnou vedlo kultivované hovory. Nakonec mne samo město vtáhlo do svých dávných časů. To když jsem začal sbírat písecké pověsti. Staré uličky náhle ožily fantastickými ději a různorodá strašidla defilovala před mýma užaslýma očima. Poté jsem se vydal do okolní krajiny plné nevyzpytatelných hastrmanů, rozšafných pantátů a tesklivých zákoutí, kde ležely zapomenuty oběti mnohých válek a bitev. Jen jejich duše občas bloudily kolem památečních křížků. Mou poslední objevenou pověstí je obraz fanfarónského píseckého muzikanta, který se vrací s chudým výdělkem mrazivou nocí a sní o lepších příležitostech. „Jó“ povzdechne a zvedne oči k úplňkové luně. „Tam by se jistě dobře hrálo.“ Sen se tajuplně zhmotní a od té doby je slyšet z měsíce zvuk houslí. Tak i takové jsou pověsti ze staroslavného Písecka.

Více o autorovi Ondřeji Fibichovi na www.cestyksumave.cz

Město z říční pěny

Rok založení píseckého hradu není znám. Podle vyprávění znalých měšťanů byl postaven za časů kněžny Libuše. Později jej prý vlastnil Vilém z Riesenburka a jeho rod. Jiní praví, že tento mocný hrad patříval bratřím templářům. Spíše však neměl písecký hrad jiné vlastníky než české krále, to značí, že býval též sídlem tamější župy, po jejímž úpadku propadl skoro celý zkáze. Jméno Písku nepochází z označení kvality zdejší půdy, to spíše od zlatého písku, na který bývala Otava kdysi velmi bohatá. Na jejích březích se mnohde rýžovalo zlato, kteráž činnost

zavdala příčinu k osídlení a založení samotného města. Od pradávna až po dnes jmenuje se jedna ulička u řeky Pěničská, neboť čeřením získával se tu drahý kov. Tato činnost vytvořila proti toku řeky četné pozůstatky v podobě sejpů a kopečků vytěženého písku.

1846

Čertova strouha

Kdysi bývaly hradištské lesy hluboké natolik, že se v nich mohl usadit poustevník. Nikdo jej tam v modlitbách nerušil, až jednou se u chýše objevil čert. Začal zbožného muže pokoušet, do uší mu našeptávat a vůbec rušit jeho usebrání. Poustevník však nelenil, popadl čerta a zapřáhl jej do pluhu. A že budou orat při řece, nějaké to políčko by se hodilo. Vtom zazněl zvon z blízkého kostela sv. Václava a čert vyděšen tím zvukem, poustevníkovi se vytrhl a upaloval pryč. Při tom za sebou táhl pluh, takže vznikla hluboká brázda – zkrátka Čertova strouha.

Věra Štěrbová Písek in Zlatá stezka R 12, č. 5

Více pověstí na ZDE

Tento projekt vznikl za finanční podpory Česko – německého fondu budoucnosti, ve spolupráci Městské knihovny Prachatice, spisovatele Ondřeje Fibicha a Kreisbibliothek Freyung.

Knihy s tematikou pověstí, legend, pohádek a dalších příběhů od Ondřeje Fibicha si můžete rezervovat v naší knihovně zde